Je divný nechtít vztah?

Seděl jsem na obědě s kolegy, z nich jsem poměrně výrazně nejmladší, přičemž debata se stočila na vztahy, manželky... Kolegové jsou vesměs ženatí, nebo alespoň mají děti s dlouholetou přítelkyní, mně je 25.

Tak nějak se vtipkovalo, až došlo na to, že za dobu, co jsem ve firmě, jsem nemluvil o tom, že bych měl přítelkyni nebo alespoň nějaký casual vztah - což je pravda. Přišlo pár rýpanců (který se mě nedotkly, vím, že to nebylo myšlený špatně), přičemž jsem ostatním u stolu řekl, že ve vztahu nevidím po předchozích nedobrých zkušenostech smysl (pro zkrácení dám svou stručnou vztahovou historii dolů do spoileru, asi to není úplně podstatný).

Necítím nějaký odpor nebo nenávist k ženám, prostě mi jenom přijde, že to hezký, co vztah přináší, ať už po citové, sexuální, nebo jakékoliv jiné stránce, nestojí za investici, která je po mně ve vztahu vyžadovaná, zvlášť, když to v minulosti akorát skončilo srdcebolem a moje tolerance asi není tak vysoká, abych donekonečna zkoušel, jestli to tentokrát nebude jinak. Ani se necítím rezignovaně a nedeptá mě to, prostě mám pocit, že jsem si to "spočítal" a výsledek mi ukazuje, že to nemá smysl, což jako poměrně logicky a "počítačově" uvažující člověk prostě akceptuju s tím, že se vztahu z principu nebráním, ale nebudu na 99% ten, kdo to bude iniciovat, čímž pádem vztah pravděpodobně nenastane vůbec.

Chci se zeptat, máte to stejně? Je tenhle přístup u mužů mýho věku norma a mění se to časem, nebo jsem prostě magor, co si dobrovolně naordinoval celibát? Nebo jsem prostě neměl štěstí a akorát si tím už dopředu kazím potenciální vztah? Po dnešku mi totiž přijde, že jsem v tomhle uvažování fakt v sám, nebo alespoň v extrémní menšině. :D

Díky za vaše názory, do Bravíčko poradny se vyprovodím sám.

Tohle číst nemusíte, jen extra kontext pro zájemce:

Měl jsem historicky dva vztahy, který bych považoval za vážný (jeden dva roky, druhý čtyři), přičemž v obou jsem byl ten, kdo spíš inicioval, adekvátně věku vydělával, a tedy platil výlety, jídlo, randíčka, byl jsem ten, kdo se nakonec přestěhoval za přítelkyní do jinýho města, atd., zatímco přítelkyně se v obou případech na těchto věcech příliš nepodílely, což mi nevadilo do chvíle, než se do vztahu začala dostávat emoční a v jednom případě i fyzická nevěra, snaha odstřihnout mě od mých pár (spíš long distance) přátel, tajnůskářství, pokusy dostat se mi do telefonu atd. V té chvíli jsem v obou případech zabalil kufry a ukončil to, protože výše uvedené věci pokládám za fatální narušení důvěry a vzájemnýho respektu.